Sedím se zkříženýma nohama před zrcadlem a připravuji se na večerní výlet. Mé staré tričko na mě visí volně, zatímco si pečlivě nanáším makeup a nenuceně si povídám s tebou, mou kamarádkou. Jsme jen my dvě holky—dvě ženy, které si vyměňují nápady na outfity a spekulují o nadcházejícím večeru, nahé a bezstarostné. Když se ponoříme do beauty triků a smějeme se všemu „ženskému“, něco nečekaného přeruší tento okamžik. Bez varování nebo okázalosti se ode mě začne sypat obrovská tmavá hromada, která tiše dopadne na zem. Podivně na to nereagujeme—náš rozhovor plyne dál, jako by se nic nedělo, i když je důkaz stále víc nemožné ignorovat. S jemným pohybem těla nenuceně posunu vlasový přípravek, abych pohled zakryla, a odbývám to ležérní poznámkou: „Na to nemáme čas!“ Nakonec se vzdávám, nechávám nepořádek odkrytý a slibuji, že se o to později postarám. Když vstávám, abych si vybrala outfit, nechtěně šlápnu na tu hromadu holou kůží, což na mém těle zanechá černou, dehtovitou skvrnu—jasný důsledek mé stravy bohaté na železo. Odcházíme do koupelny, kde mě sleduješ, jak se polovičatě snažím uklidit, zatímco dobíráš tvou veganskou fázi a já žertuji o důsledcích svých vlastních rozhodnutí. Rozhodnu se to vzít uvolněně a obléknu si džínové šortky, stále trochu ušmudlané, ale nic mi to nedělá. Můj nedbalý, rozmazaný stav je zjevný, když se skláním, odhalujíc svou neupravenou, ušpiněnou zadnici. Je jasné, že se dnes vydávám svou línou, nefiltrovanou verzí—patřičné úpravy oblečení mohou počkat.
