Dr. Gea a já jsme dnes plně v provozu, dokonce i v neděli. Naše klinika se nikdy úplně nezavírá, zvláště když na nás čeká podivný pacient. Když vstoupíme, nacházíme ho roztaženého na vyšetřovacím stole—ale ne obvyklým způsobem. Leží hlavou dolů, s hlavou visící přes okraj. Dělá si z nás legraci? Možná je to jeho cizí povaha, nebo možná jen drzost. Každopádně je to žalostná podívaná. Dobře. Pokud chce hrát hry, budeme hrát podle našich pravidel. Pozorujeme ho a všimneme si, že jeho hrdlo vypadá zablokované, jako by něco bránilo jeho dýchání. Co může být lepším řešením než použít naše nohy? Střídáme se—nejprve Gea, její menší noha tlačí hluboko do jeho úst, rozšiřuje je pomalými, promyšlenými pohyby, zatímco on vydává dusivé zvuky. Pak je řada na mně, moje větší noha se protlačuje ještě hlouběji, téměř ho dusí. Tlačíme čím dál tím víc, až—najednou—blokáda povolí. Podávám mu ledvinovou misku a on do ní všechno vyzvrací. Pak si vzpomeneme: přišel po jídle, ignoroval naše jasné instrukce, aby přišel nalačno. Naprostý idiot, neschopný dodržet základní pokyny. V tu chvíli si nezaslouží nic než naše pohrdání a podrážky našich bot proti jeho tváři. Kopeme ho opakovaně, chladně a přesně, aby si zapamatoval, kdo má moc. Nakonec ho propustíme bez dokončení vyšetření. Nakonec byl ošetřen—ale striktně podle našich podmínek.
