Po dlouhé procházce se vracím domů a nacházím svého věrného služebníka, který netrpělivě čeká, aby se postaral o mé nohy. Přikazuji mu, aby mi sundal moje Converse boty a vdechl vůni mých opotřebovaných ponožek. Bez váhání přitiskne své rty k chodidlům mých velikosti 11, vychutnávaje každou kapku potu. Jeho oddanost mým nohám je nepopiratelná – možná až přehnaná. "Udělal bys pro mě cokoli, že?" škádlím ho, i když znám jeho odpověď ještě dříve, než promluví. Ale slova jsou málo důležitá; důležité jsou činy. Chtěje posunout jeho hranice, unavuje mě pouhé uctívání nohou a rozhoduji se dále prověřit jeho loajalitu. Přikazuji mu, aby uctíval jinou část mého těla – můj zadek. Skrze mé kalhotky se zhluboka nadechne, a pak je sundám a žádám ho, aby vychutnal vůni mé holé kůže. Skutečná zkouška však teprve čeká. Včerejší jídla mi připravila půdu pro uvolnění, a já jsem vybrala jeho ústa jako cíl. Přestože protestuje, připomínám mu jeho přísahu. "Otevři široce," přikazuji. Následuje lekce v podřízenosti – silný koláček vychází, následován měkčími zbytky, všechno přistává přesně na jeho jazyku. Jeho dávicí reflex hrozí zradit ho, ale já se jen směji. "To je cena oddanosti," prohlašuji. Od teď se jeho uctívání rozšiřuje za hranice mých nohou – je nyní mou osobní lidskou toaletou. S mými dokonalými nohama vždy na dohled ho udržuji ve stavu frustrace a motivace. Jeho posedlost zajišťuje, že se vrátí, připraven na cokoli, co požaduji. Proměna je dokončena: můj služebník nohou se stal vrcholným symbolem podřízenosti.
