Jako milenec nacházím radost v tom, že pro tebe dělám domácí práce, zejména mytí nádobí a dřezu. Ocenuješ mé úsilí, ale dnes je něco v nepořádku. Při drhnutí se nemůžu přestat vrtět. „Proč se tak hýbeš?“ ptáš se. Zčervenám a přiznám: „Nebyl jsem na záchodě už několik dní, ale vydržím to!“ Ty víš lépe — už jsem předtím překračoval meze. Právě si vzpomínáš na předchozí incidenty a mysl na další obrovský, páchnoucí úkaz v tvém čerstvě umytém dřezu tě naplňuje hrůzou. Prosíš: „Prosím, prostě jdi na záchod!“ Jsem však tvrdohlavě sebejistý. Příliš sebejistý. Mé zoufalé pohyby jsou čím dál více nezpochybnitelné. „Proč to vždycky dělá?“ ptáš se. Než mě můžeš zastavit, lezu na dřez. „Ne, ne, ne!“ křičíš, ale je pozdě. Mé tělo se vzdává a já vydechnu: „Přišel jsem!“, zatímco vypouštím nepředstavitelně velký kus. Pach je ohromující, ale zároveň tajemně vzrušující. Jsi rozpolcený mezi hrůzou a vzrušením a představuješ si, co přijde dál. Mezitím jsem v euforii a žasnu nad svým výtvorem. „Tohle je možná největší, jaký kdy byl!“ vykřiknu, srovnávám to s světovými rekordy. Tlustší než 5 cm, možná delší — je to ohromující. Jsem hrdý, vzrušený a připravený na víc. „Chceš se ke mně připojit v ložnici?“ zašeptám svůdně. Následky slibují být nezapomenutelné.
