Je můj, zcela připoutaný k mé posteli, zajatcem mých tužeb. Po dny byl mým osobním otrokem, naprosto bezmocným a zcela v mé moci. Dnes se cítím obzvláště smyslně – a nezaměnitelně nadmutě. Nemůže se hýbat, nemůže utéct; je uvězněný a hladoví. Dráždím ho, mé tělo se přibližuje, mé bujné křivky provokují jeho smysly. Tlačím svůj plný zadek blíž k jeho tváři, těsně, dráždivě blízko. Čekala jsem, každý závan plynu jsem si šetřila pro tento okamžik. Pomalu se spouštím, zahrabávám jeho nos mezi mé měkké, kulaté půlky. Jeden hlasitý prd uniká, pak další a další – každý silnější než ten předchozí. Puch je ohromující a on se mu nemůže vyhnout. Moje páchnoucí plyny zaplavují jeho nosní dírky, až lapá po dechu. Ale ještě jsem s ním zdaleka neskončila. Jak pokračuji ve vypouštění svého dlouho zadržovaného uvolnění, cítím rostoucí tlak. Moje kalhotky se plní teplým, hustým odpadkem a já je zarývám do jeho tváře, nutíc jeho nos hlouběji do mého nejintimnějšího prostoru. Snaží se dýchat, vdechuje jen přemáhající zápach mého špíny. Nemilosrdně na něm jezdím, pokrývám jeho tvář nepořádkem, který jsem vytvořila. Když konečně sundávám své znečištěné kalhotky, odhaluji své plné, potřísněné půlky, dráždím ho úkolem to všechno vyčistit. Pak jdu ještě dál. Beru kousek svého exkrementu a nutím mu ho do úst. Dáví se, téměř zvrací, prosí o milost. Jeho bezmoc živí můj sadistický požitek. Možná ještě není dost hladový, tak ho tam nechávám, svázaného a hladového, aby přemýšlel o své podřízenosti.
