Od hlavy k patě oblečeny v kůži, Paní Iside a já stojíme připraveny, svírajíce naše nelítostné rákosky. Otrok leží na břiše, zápěstí a kotníky svázány, jeho hlava spočívá na základně trůnu a jeho obnažený zadek čeká na náš rozkaz. Slepý k nadcházejícím úderům cítí každý žhavý dopad, každé šlehnutí je symfonií bolesti. Domnívá se, že ví, co ho čeká, ale my jsme připraveny rozbít jeho očekávání naší bezohlednou krutostí. První údery zanechávají své stopy, rychlé a přesné, naše tempo se s každým máchnutím zvyšuje. Jeho výkřiky sílí, jak rákosky prořezávají vzduch, dopadají s hlasitým prasknutím a nutí ho svíjet se v agónii. Střídáme údery, každý brutálnější než předchozí, naše vzrušení poháněno pohledem na jeho rudou, zjizvenou kůži. Přecházíme na jiné rákosky, obdivujeme své dílo a jsme hnány k ještě většímu sadismu. Po neústupné záplavě se hroutí, třese se, a my tlačíme své jehlové podpatky do jeho zničené kůže. Vrací se do pozice, aby byl vystaven další záplavě úderů, která ho zanechává zlomeného, plačícího a poraženého. Čeká ho finále: deset posledních úderů od každé z nás, provedených s nespoutanou zuřivostí. Jeho jizvy přetrvají jako připomínka naší dominance - čekají ho dny utrpení, jeho tělo příliš zničené, aby snášelo i váhu sezení.
