Pohlížím na svého otroka s míseným pocitem opovržení a uspokojení. Opovržení, protože ze svého trůnu vidím každou stopu jeho podřadnosti zcela odkrytou. Uspokojení, protože zůstává spoután v cudnosti a brzy mu udělím čest sloužit jako má nádoba. Přikazuji mu, aby políbil podrážky mých sandálů, pokud si přeje, abych vstala a přiblížila se k němu. Poslechne bez zaváhání. Nabídnu mu svou slinu a spustím se na jeho tvář. Než se stane mým příjímačem, užívám si potěšení z dusení ho pod tíhou svého těla, nechávám ho zvykat si na jeho místo. Jeho nádechy po vzduchu zůstávají bez odpovědi—trvám na tom, abych ho posunula dál, rozhodná vtisknout mu svou dominanci. Náhle vytáhnu klíč k jeho pásu cudnosti zpod svého oděvu a hrozím, že mu zadržím svobodu, pokud nespolkne všechno, co mu nabízím. Zdá se, že rozumí. Klečím nad ním a pomalu, záměrně mu předávám svůj dar, nechávám ho vychutnat, žvýkat a polykat. Můj dar není příliš tuhý ani příliš měkký, a on ho přijímá poslušně—přímý přenos z mé říše do té jeho. Jakmile se nají, požaduji, aby mě očistil svým jazykem, což činí s mísenou extází a podřízeností. Klíč před ním pohupuji, přemýšlím, zda si vůbec zaslouží šanci na sebemenší náznak osvobození…
