Včerejší hostina byla pouhým úvodem. Dnes má můj otrok opět tu hlubokou čest sloužit jako moje toaleta, a já jsem k této příležitosti připravil něco speciálního. V souladu s německou snídaňovou tradicí jsem mu nařídil přinést čerstvou housku z pekárny. Poté, co jsem ji rozřízl, jsem obě poloviny ozdobil bohatým, dekadentním krémem čerstvě vychýleným z mého zadku. Klekl si a držel chleba pod mým široce otevřeným otvorem, zatímco jsem na jeho připravený sendvič vychrlil masivní teplou nálož. Přinutil jsem ho vdechnout silnou vůni, než jsem mu housku potřenou výkaly rozetřel po obličeji. Skutečné trápení začalo, když jsem tuto oběť rozřezal na kousky a začal ho krmit. Ten hlupák brzy zjistil skutečnou výzvu: polykání mého značného odpadu se stává bolestivým utrpením, když je smícháno se suchým, objemným chlebem. Houska nasákla každou kapku mého aroma, což učinilo každé sousto namáhavým žvýkáním. Abych mu jeho boj usnadnil, zaplavil jsem jeho ústa proudem mé intenzivně žluté moči a donutil ho ji polknout. Pokaždé, když zaváhal a prosil o milost, jsem potrestal jeho slabost tím, že jsem mu nasadil své nejkrutější svorky na bradavky, a tak ho hnál dál. Mého uspokojení dosáhnu pouze tehdy, když bude každý poslední drobek jeho čokoládového chleba zkonzumován a talíř bude dokonale olíznut jeho poslušným jazykem.
