V tichém večeru zavolala paní Anna svého oddaného služebníka do svého soukromého svatostánku, místnosti zalité tlumeným atmosférickým světlem, které naznačovalo blížící se scénu moci a podřízení. Její otrok, vždy ochotný naplnit její přání, vstoupil s neochvějnou poslušností, připraven snášet cokoli, co mu přikáže. Paní Anna, sedící na pečlivě vyrobeném skleněném trůnu, vyzařovala auru dominance. Trůn, navržený s precizností, měl pod jejím sebevědomým postojem strategicky umístěnou díru. S potutelným úsměvem přikázala svému otrokovi, aby si lehl pod trůn a umístil se přímo pod otvor. Jak tam ležel, zranitelný a odkrytý, její pohled hořel směsí krutosti a uspokojení. Pomalu se spouštěla na trůn, její pohyby byly promyšlené a vypočítané, aby zajistily, že její otrok je dokonale připraven přijmout její službu. Následoval akt nejvyšší podřízenosti. Paní Anna vypustila proud svého odpadu, který volně stékal dírou do dychtivých úst jejího otroka. Ten poslušně polykal, přijímal svou roli jako její živá nádoba, každá kapka byla důkazem její kontroly. Projev dominance ji vzrušoval, a tak se rozhodla jednání vyhrotit. Když byla spokojená, vzala si zapálenou cigaretu a vychutnávala si její žár mezi prsty. S chladným, panovačným úsměvem použila ústa svého otroka jako popelník, přitlačila žhavý konec na jeho jazyk. Otrok snášel pálivou bolest, jeho ústa stále poskvrněná jejím zbytkem, věděl, že odpor není možnost. Jeho poslušnost byla absolutní, jeho utrpení dar jeho paní. S její dominancí pevně potvrzenou, paní Anna ho propustila, její stopa zůstala na jeho těle i duši. Opustil komnatu, zaplavený podivnou směsí úzkosti a naplnění, vědom si, že ji sloužil tím nejextrémnějším a nejintimnějším možným způsobem.
