Má kolegyně Claire a já máme dnes zvláštní službu, hrajeme roli dvou neposkvrněných sester. Naše praxe není o léčení, nýbrž o vlastnictví a hře. Pozorujte naše čisté bílé uniformy, rukavice pevně stažené kolem zápěstí, zdání sterilní profesionality – to vše je jen předehrou k lahodné krutosti, která se pod nimi skrývá. Náš pacient leží před námi, křehký a poddajný. Jeho diagnóza je nepodstatná; námi předepsaná léčba je absolutní: systematické rozebrání jeho pýchy. Dovolit mu vzduch je náš první ústupek. První dávka léku? Ostře vlhký plivanec do tváře. Vychutnej si to, otroku. Tvůj odpor i vzrušení jsou nám zřejmé a tvé zápasy jen zpříjemňují naše potěšení. Pokračujeme k obvazům – páska, plast, šňůra – svážeme ho do těsného, bezmocného balíku, vzorku připraveného pro naše libovůli. Už není mužem, nýbrž předmětem v naší laboratoři. Upíráme pohled do jeho skelných očí, když se mu posmíváme, této bezvolní bytosti redukované na pokusný subjekt našich rozmarů. Každý rozkaz je promyšlená rána. Každý smích, chirurgický řez do jeho duše. Přitiskneme chodidla na jeho tvář, rozevřeme mu čelist a ponižujeme ho tituly, které odpovídají jeho stavu: nicota, ztroskotanec, podvodník. Naší terapií je pohrdání; naší anestezií, čisté ponížení. Uzdravení? Nemožné. Po tak intenzivní péči zůstává pouze závislost. On to už chápe. Bude se vracet a prosit, abychom si znovu oblékly tyto uniformy, opět navlékly rukavice a zacházely s ním jako s ochotným odpadem, kterým se stal. Neboť co je pro otroka opojnější než být trvalým majetkem svých nelítostných sester?
