Christina sedí přede mnou, její klidný výraz skrývá blížící se bouři. Za minutu začne drsné výprask. Mé ruce se třesou, jak si zapaluji cigaretu, strach mi probíhá tělem. „Bojíš se?“ ptá se s vědoucím úsměvem. „Ano,“ přiznávám tiše. Její smích se rozléhá, když mi vyhoví s prosbou o objetí, než mě odvede k mému osudu. Její příkaz je nekompromisní; mé ruce jsou spoutány ke zdi, takže útěk je nemožný. „Po 30 úderech sníš můj odpad,“ oznamuje pevně. Zná své metody: když mě zlomí, zajistí, že budu poslouchat bez váhání. Jsem jen jejím nástrojem, nejprve snáším brutální výprask, pak konzumuji její nečistotu. Mysl mi běží – co snědla? Kolik na mě čeká? Její vzrušení je hmatatelné, jak máchá bičem, její oči září očekáváním. Moje bolest podněcuje její rozkoš a zde není místo na přetvářku. Každý úder mi vysílá otřesy bolesti, přesto to snáším kvůli ní. Výprask je nemilosrdný, každá rána je drtivější než ta předchozí. „Buď trpělivý,“ šeptá, její úsměv neochvějný. Připravuji se, ale ona udeří ještě silněji, odhodlaná zlomit mou vůli. Její spokojenost spočívá v tom, že mě tlačí na pokraj, užívá si moc, kterou nade mnou má. Jakmile trest skončí, přemění mě ve svou nádobu. Stojí nade mnou, upevňuje svou nadvládu, nutí mě polykat její odpad, zatímco balancuje svou váhu. Jsem snížen na nejnižší úroveň, poslouchám každý její příkaz, dokonce i když jí čistím její dokonalé prsty. Její autorita je absolutní, její rozkoš nepopiratelná. Existuji jen proto, abych uspokojil její touhy, bez ohledu na to, jak ponižující nebo bolestivé jsou.
