Dnes ráno, po nezapomenutelné párty v mém sídle, jsem se probudila do naprostého chaosu: koupelny byly zcela ucpané, díky mým příliš horlivým hostům z předešlé noci. Instalatér? Předvídatelně nedostupný. Bez váhání jsem zavolala svého oddaného služebníka, který přijel s oním nezaměnitelným nádechem podřízenosti, již předvídaje zkoušky dne. Ukázala jsem směrem koupelny, kde hromada toaletního papíru svědčila o nočním excesu. Jeho oči se rozšířily – směs obav a neochvějné loajality. „Dnes máš štěstí,“ žertovala jsem s úšklebkem. „Tvá paní vyžaduje jedinečně osobní službu.“ Nařídila jsem mu, aby si lehl na podlahu, zatímco jsem se položila na pohovku, nohy elegantně položeny, plně pod kontrolou. „Včerejší večerní náklonnost k syrové rybě byla možná trochu příliš,“ varovala jsem ho, připravujíc ho na to, co přijde. S vědomým úsilím jsem mu předala neomluvitelně krémovou oběť. Zůstal neochvějný, vědom si svého jediného účelu – sloužit mi. Jeho oddanost byla téměř zábavná. Téměř. Ale ještě jsem neskončila. Zapálila jsem si cigaretu, zhluboka se nadechla a poručila: „Otevři ústa. Teď jsi můj popelník.“ Poslechl bez váhání, lehce se třásl, jak popel padal přímo do jeho očekávajících úst. Dokonalost. „Ještě toho je víc,“ prohlásila jsem a s plynulostí povolila teplý proud mého zlatého esence, aby plynul do jeho hrdla. Spolkl každou kapku mého vzácného daru bez otázek, a já se nemohla ubránit smíchu. „Vidíš? Pro tohle ses narodil.“ Cigareta vyvolala poslední nutkání, a tak jsem mu udělila závěrečné mistrovské dílo. Několik dalších vědomých pohybů, s ním ležícím tam, ústy dokořán jako posvátná nádoba, a já byla konečně uspokojena. „Dobrá práce, otroku,“ poznamenala jsem, uhasila cigaretu. „Zůstaň v pohotovosti. Pokud se instalatér bude dál vyhýbat, víš, na koho zavolám.“ Královským mávnutím jsem ho propustila, zanechávajíc ho poznamenaného mou esencí. Co se mě týče? Cítila jsem se božsky.
