Šest mocných Paní se sešlo na rozlehlé terase zalité sluncem, kde dusivé vedro prostupovalo vzduchem a vytvářelo ostré stíny. Uprostřed všeho, na kousku umělé trávy, která ho pálila do kůže, seděl náš otrok – ubohá postava s očima plnými hrůzy a podřízenosti. Náš smích prořezával dusnou atmosféru, podpatky bušily do dlaždic terasy jako zlověstný rytmus. Původní plán byl prostý: každá z nás se uvolní, některé pouhým močením, jiné možná s temnějšími úmysly. „Otevři pusu a přijmi to všechno, ty ubohá stvůro,“ poručila jsem s hlasem prosyceným jedem. První Paní postoupila vpřed, zvedla sukni a vypustila žhavý proud zlata na jeho obrácený obličej. Chvěje se na umělé trávě, polkl každou kapku, jeho tělo se pod našimi posměšnými pohledy chvělo, zatímco slunce vypalovalo jeho odkrytou kůži. Plány se ale rychle mění. Jedna z Paní, jejíž rty se zkřivily do zlověstného úsměvu, prohlásila: „Není to jen můj močový měchýř, co žádá uvolnění.“ Náš smích vypukl, chladný a neústupný, když otrok pochopil hrůzu, která ho čeká. „Co se děje, ty ubohý hmyzu? Neuspokojíš ji?“ šklebila jsem se, sledujíc, jak se svíjí na umělé trávě, očima prosící k bezmračné obloze, jako by mohla přijít spása. Žádné milosrdenství mu nebylo dopřáno. Paní se postavila nad jeho obličej, ignorujíc jeho dusivé protesty, a bez váhání se uvolnila, vypouštějíc své odpadky přímo do jeho otevřených úst. Hrdelní zvuky, které vydával – směs odporu a kapitulace – zesilovaly naše kruté pobavení. „Ani kapka nesmí být zbytečná,“ syčela jedna z nás, špičkou svého podpatku bodajíc do jeho boku, zatímco on, naprosto zlomený a ponížený, poslouchal pod neúprosným sluncem.
