Moje kamarádka a já jsme se dnes rozhodly pobavit roleplayem, proměnit se v nejzáviděníhodnější duo školy — sebevědomé, stylové a přirozeně okouzlující. V našich krátkých sukních a s magnetickým šarmem jsme přivolaly spolužáka: plachého, neohrabaného génia v matematice a fyzice, ale naprosto bezradného ve všech ostatních aspektech života. Je to ten typ chlapce, který zůstává v pozadí, s neupravenými vlasy a nervózním chováním, vždy zabořený do učebnic. Zatímco my jsme nedotknutelnými královnami školy, nalákaly jsme ho pod záminkou soukromého doučování, i když naše úmysly byly daleko od akademických. Když jsme se zeptaly, kdy můžeme začít, koktal a požadoval třicet eur za hodinu. Třicet eur? Od něj? Drzost! Vyměnily jsme si úšklebky a rozesmály se. „Ach, zlatíčko,“ zamňoukala jsem s lstivým úsměvem, „máme na mysli jiný druh platby.“ Než se mohl vzepřít, přistoupily jsme k němu, rozepnuly jeho opasek ostrým syknutím a rychle stáhly kalhoty, nechaly ho odkrytého a bezbranného. Připnuly jsme ho na chladnou, nesmlouvavou švédskou lavici, jeho bledá kůže zrudla strachem. Skryté pod našimi sukněmi čekaly naše tajné zbraně — strap-ony, připravené na naši zvrácenou lekci. „Uvidíme, jak dobře se učíš,“ škádlila moje kamarádka, když jsme se střídaly v nemilosrdném poučování. Jeho koktavé protesty byly přehlušeny naším smíchem, který se rozléhal místností. „Lekce zdarma na celý život, jasné?“ posmívala jsem se, sledujíc, jak se jeho křehká pýcha hroutí pod naší nadvládou. Když jsme ho konečně nechaly, třesoucího se a poraženého, sedícího na lavici s kalhotami stále staženými, houpala jsem jeho opaskem v ruce. „Zapomeň na peníze,“ řekla jsem s úsměvem. „Tohle je teď tvoje platba.“ Odkráčely jsme pryč, nechávajíc ho, aby sebral zbytky své rozbité důstojnosti.
