Každé ráno, bez výjimky, můj oddaný služebník dorazí se švýcarskou přesností, připravený sloužit jako mé osobní útočiště. Každý okamžik si cení, zachází s mými dary, jako by byly posvátné. Když ho vedu, aby poklekl a uctíval podrážky mých bot, škádlím ho mazaným úsměvem: „Nikdy jsi nebyl mým toaletním papírem, že? Ani jednou jsi mě přímo nevyčistil. Místo toho jsem ti nechala vychutnat si to přímo ze zdroje, nechala jsem tvůj jazyk nasáknout úctou.“ Po chvilce ho přikážu lehnout si na studenou podlahu. Pomalu svlékám kalhotky, vychutnávám si očekávání, než se spustím na jeho tvář, zadusím ho svou přítomností. „Nadechni se hluboce a uctívej,“ šeptám, cítím, jak jeho dychtivý jazyk proniká do hloubky mé podstaty. Vstávám, zadívám se mu do očí a vznáším se nad jeho hrudí. „Dnes budeš sloužit jinému účelu – poprvé čistší roli,“ prohlašuji s potutelným úsměvem. Chvěje se oddaností a já ho uklidňuji smíchem: „Neboj se, můj věrný služebníku. Stále se budeš cpát – jen ne přímo.“ S tím uvolním štědrý dar, bohatý a strukturovaný, ozdobený chia semínky – můj oblíbený prvek. Pomocí svých nohou nabírám tu dekadentní pochoutku a podávám ji do jeho čekajících úst, kousek po kousku. „Sněz to všechno,“ přikazuji, odměňuji jeho poslušnost letmým vrcholem, úmyslně zdrženým. Abych usnadnila jeho konzumaci, zažízním jeho žízeň zlatým proudem, zajistím, aby nezůstala ani stopa. Olízne každý kousek, nenechá ani drobek, čímž dokazuje svou oddanost. Spokojená mu slíbím slibované uvolnění, jeho extáze je krátká, ale pokorná. Když se oblékám a odcházím, nechávám ho, aby si vychutnával zbytky své oddanosti, vědoma si, že se zítra vrátí, opět připraven sloužit.
