Vedro je neúprosné, ale ten zlatý vitamín D je příliš dobrý na to, aby se mu odolalo. Tak tady jsem, natažená v odpoledním slunci, oblečená jen do jemného bílo-modrého bikin, s knihou v jedné ruce a jemnými melodiemi v uších. Je to čisté, líné blaho—jen já, teplo a tichý šum samoty. Než si to uvědomím, nohy se mi rozklesnou a prsty začnou kreslit pomalé kroužky po vlhké látce mých bikin, zatímco předstírám, že se soustředím na stránku. Mé prsty u nohou, nalakované korálovou barvou, se kroutí a napínají, jak se začíná budovat slast. Odhrnu látku stranou a odhalím divoký porost pod ní—tmavý a hustý proti mé sluncem prohřáté kůži, mé nehty ostrý, živý kontrast. Můj dotek zrychlí, pak zpomalí, když nenuceně otočím stránku. Je to všechno tak bezprostřední, tak bez spěchu—jen tichá, soukromá hra pod otevřeným nebem. Posunu se na židli, otočím se tak, že k tobě mám zadek, kolena zapřená, chodidla zvednutá, dřepím s nenucenou grácií. Znovu odtáhnu látku stranou a světlo zachytí každou křivku, každý stín, hlavně ten pevný, růžový kroužek. Začne se škubat, svírat, a ty přesně víš, co přijde. Tmavá špička vykoukne ven, klouže pomalu a záměrně, vrhá tenký stín přes sedadlo, jak se prodlužuje. S jemným žuchnutím dopadne, pak sklouzne z okraje—následovaná náhlým, nedbalým proudem moči. Zůstávám zticha, vstřebávám slunce, vánek, surové uvolnění tlaku. Další kus následuje, usadí se na židli vedle mě, když se vracím ke knize, s nohama roztaženýma, nakloněná do tepla, a můj nepořádek se leskne vlhce ve zlatém světle.
